Knihy - Rok na vsi aneb kytička heřmánku...

Ukázka z knihy
Krásné jsou v mém kraji i cesty. Ne ty asfaltové, ale ty prašné, kamenité. Některé jsou pozapomenuté, nepoužívané a tak zarostlé travou. Ale dodnes mám cestu mateřídouškovou, cestu, při níž rostou jahody a cestu liškovou. Cestu lupínovou, co je po obou stranách ke konci jara plná modré záplavy lupiny. Cestu mechovou a cestu kapraďovou, cestu slunečnou, co je vyschlá, až praská a práší. A na té si v horkém červenci připadám jako na poušti. A cestu červenou.To je cesta,na níž byly pro zpevnění a aby nebyla bahnitá, vyvezeny staré střešní tašky, které kola traktorů a aut rozjezdila časem na malé kousíčky, až vznikla cesta červená. Takových cest nebo jejich úseků je už moc málo. Tašky se už tolik na střechu nepoužívají a starý eternit ze střech už se na cestu vyvézt nedá. A mám i cestu kamenitou, vymletou od jarních dešťů. Cesty jsou jako pavučina v krajině. Jsou krásné, často lemované alejemi. Miluji cesty, lákají mne, abych se po nich vydala, byť jsou dnes někde už jen tušené, protože pozbyly smyslu jako spojnice něčeho s něčím. Vždyť ale kdysi sloužily, kolik šlépějí je i v těchto zapomenutých a ztracených cestách schovaných. Některé cesty jsou plné potu a mozolů, a to tam, kde jsou ohraničené kameny posbíranými z polí, velkými balvany, dodnes lákajícími k usednutí. Některé cesty jsou už jen pěšinkami, po nichž chodí často už jen lesní zvěř. Všechny cesty, cestičky a pěšinky jsou takovými tepnami, žílami a vlásečnicemi kraje a krajiny. Sním o tom, že opravdu poctivě prochodím všechny cesty a cestičky v mém kraji. Ty, co znám, ale dávno jsem po nich nešla. I ty, po nichž jsem nešla nikdy nebo si to už nepamatuji. I ty, o kterých vůbec netuším, kam vedou nebo dříve mohly vést. Věřím, že se mi to jednou podaří.