Knihy - Charlie, po čertech milý andílek

Ukázka z knihy
Už asi měsíc mě trápí hnusná hnisavá angína. Bohužel natolik, že jsem po deseti letech musela přijmout neschopenku a uznat, že tohle už vážně nepřechodím. Zaměstnavatel z toho moc velkou radost nemá, zato Charlie je v sedmém nebi. Každé ráno je tak nadšený, že jsem doma, a asi nemůže dospat, takže místo klidného ozdravného spánku, který léčí, jsem vzhůru mezi půl sedmou a sedmou s psí šálou na krku a olízaným celým obličejem. Jakmile otevřu oči a on to vidí, mám po spánku a prostě musím vstát. Přichází další vlna radosti, že jsem vstala, která se projevuje hlasitým štěkotem a pokusem o zcizení jakéhokoliv kousku oblečení, do kterého se snažím nasoukat. Největšímu zájmu se těší ponožky, bohužel zájem o ně neopadá ani ve chvíli, kdy už je mám na noze. Na chodbě to ještě docela jde, velmi ladně se mi daří táhnout nohu za sebou i se psem, který visí na ponožce, problém však nastává na schodech. Čím více se Charlieho snažím přesvědčit, aby mě nechal na pokoji, tím větší zájem jeví o moje dolní končetiny. Většinou i kapitolu schody zvládneme bez úhony, ale dnes to bylo jinak.

Víte, jak vypadá hroch obojživelný? Hroch je nejtěžším recentním druhem sudokopytníka a třetím nejtěžším suchozemským živočichem, samice váží asi 1300 kg a po zemi dokáže běžet až 30kilometrovou rychlostí. Teď si představte takovou hroší samičku, která má na sobě růžové pyžamo a modré pletené ponožky, dejte jí blond dlouhou paruku. Až budete mít v hlavě tuto představu, přidejte ještě malého bílého psa zakousnutého do ponožky na noze. Tak, výborně a teď už to jen všechno dohromady pošlete 30kilometrovou rychlostí dolů ze schodů. Zapomněla jsem ještě dodat, že při prvním kroku ze schodů hrošice (asi vám došlo, že já) prohlásila směrem k Charliemu: ?Nech toho, vždyť se o tebe zabiju.?

Jakmile věta dozněla, Charlie mi proletěl pod pravou nohou a já ve snaze ho nezašlápnout letěla s veškerou ladností postižené baletky Národního divadla ze sedmi zbývajících schodů. Přistála jsem na tom posledním a okamžitě mi bylo jasné, že tohle je průser. Pravou nohu jsem měla zkroucenou pod sebou, a jak jsem s ní pohnula, cítila jsem obrovskou bolest. Když jsem se podívala na prsty u nohou, zjistila jsem, že palec na pravé noze je tak nějak divně otočený na druhou stranu než normálně. Chtělo se mi plakat jednak šokem a jednak bolestí, ale kupodivu nebyl prostor, neb Charlie byl tak nadšen z nového způsobu hry, že okamžitě pokračoval ve svých náletech na mou bolavou nohu a i zbylé části mého těla válejícího se po zemi. Vždyť co je na zemi, to přece patří jemu. Posbírala jsem ze země všechno, co ještě drželo pohromadě, a za pomoci kamarádky vyrazila na pohotovost. Celou cestu na rentgen a zpět do ordinace jsem Charlieho proklínala a vymýšlela, jak ho nenápadně strčit za bránu útulku. Pak přišel verdikt lékaře a velmi těžká otázka: ?No, je to zlomené, a jak se vám to vlastně stalo?? Co na to tak říct, nicméně nechtěla jsem lhát, a tak jsem panu doktorovi historku převyprávěla podle pravdy. Očividně byl milovníkem psů, protože si v podstatě
nechal vyprávět polovinu této knihy, a při každé Charlieho lumpárně on i sestřička propadali v hurónské záchvaty smíchu. Když jsem jim vyprávěla o tom, jak jsem zabloudila po cestě domů z Charlieho rodiště a potkala dva lesní dělníky, smál se pan doktor tak, až mu v rozkroku praskly lékařské kalhoty, což vyvolalo další salvu smíchu. Při odchodu z ordinace jsem se rozhlédla po čekárně a po zjištění, že se na mě dívá asi 30 vyděšených tváří pacientů, kteří zřejmě vůbec nechápou, co se to uvnitř dělo, jsem rychle přidala do pajdavého kroku.

Po příjezdu domů na mě čekal nadšený Charlie, který radostí, že jsem doma, započal svoji nejoblíbenější hru, sežer paničce nohy. Abych mu ale úplně nekřivdila, tak asi po dvou hodinách pochopil, že panička nějak divně pajdá, soucitně si ke mně vyskočil na gauč, olízl mi nos a od té doby klidně spinká roztažený přes celou pohovku tak, abych se tam nevešla já a ani moje bolavá noha se zlomeným palcem.